Hosté festivalu Stranou – evropští básníci 2020

 

Zofia Bałdyga (PL)

Zofia Bałdyga se narodila v roce 1987 ve Varšavě. Básnířka, bohemistka, překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky.

                                        Zofia Bałdyga. Foto: Jan M. Heller

 

Rodinná sešlost

Roztřepené konečky vlasů chytají oheň z domácího ohniště.

Prý se tam stále smí kouřit (a to nejen na chodbě).

 

Vyprávěj mi o pocitu bezpečí

o imunologických reakcích zdravého těla

o dokrvených periferiích a o šťastném dětství.

 

Definice už teď připravuje rodinná porada

složená z bytostí, které pravidelně krvácí.

Dnes se výjimečně sejdeme potmě.

 

 

Nataša Burger (SLO/CZ)

Slovinská herečka Nataša Burger se narodila roku 1968 v Lublani. Studovala na Filozofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela s dnes už bývalým mužem Janezem Burgerem do Prahy. On studoval režii na FAMU, Nataša Burger studovala nejdříve čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU „autorskému divadlu“ na katedře herectví u profesora Vyskočila. Poté se vrátila zpět do Slovinska.
Hrála např. ve slovinských filmech V leru (Volnoběh, režie Janez Burger, 1999), Sladke sanje (Sladké sny, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (Ruiny, 2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeze Burgera.
Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry. V současné době žije v Praze.

                                                                Nataša Burger. Foto archiv autorky.

Vlny


MARIE: (...) Včera jsem u oběda zase měla dlouhou přednášku. Řekla jsem svému muži:

Můj drahý, ty všem těm myšlenkám moc věříš, identifikuješ se s nimi, jsi jimi přímo posedlý, nejsi pánem svých emocí, žiješ život otroka. Žiješ v kleci, aniž bys o tom věděl. Mluvíš o svobodě, ale za mřížemi, vytahuješ ručičky k nebi a křičíš, jak jsi svobodný, no ale křičíš to v kleci. A pak se to stane, přijde kolemjdoucí a plivne ti do tváře a pocit svobody je okamžitě pryč...stáhneš se do klece. Ozvou se železné drátky, kovové slečinky a začnou ti šeptat do uší, jak je to hrozné, když ti někdo plivne do obličeje, že bys ses měl sama sebe zastat, že bys mu měl třeba dat do držky, že ses zase nezachoval správně, ale nevadí...příště...teď se hezky vyspi..zítra už to bude lepší...my ti poradíme jak příště na to. A ty jim všechno krásně věříš..a jak jim věříš, slečinky jsou stále víc důležitější a důležitější a tloustnou a jsou kovovější a kovovější. Tvoje klec tloustne, za chvíli už ani ručičky nebudeš moci vytáhnout, díra do nebe se ti zmenší, a pak se udusíš...ale ty to pořád nechápeš...nevíš, o čem mluvím.....ta klec...to jsou tvoje myšlenky, tvoje emoce, ale abys to pochopil, musíš nejdřív procítit tu klec, ten ledový kov, který vane z těch drátěných, kovových řečí. Ty kovové slečinky umějí být taky svůdné, tak přesvědčivé a milé a tak krásně ti umějí radit, co máš dělat, jak to máš dělat, co bys neměl, jak se máš chovat...zkrátka jak bys měl žít, abys byl svobodný...a umějí tak zrůdně tančit kolem tebe a ovíjejí se kolem tebe jako nejkrásnější, tajemné ženy, dotýkají se tvého těla...milují se s tebou a ty se jimi necháš uspat a ony jásají radostí, nechtějí, aby ses probudil a ty ve snu křičíš v extázi, jak je to krásné být svobodný....no jo...a nakonec tě sežerou, spolknou, velice jim chutnáš.

Přednáška skončila...podívala jsem se na něj... klidně jedl....tak co na to říkáš...on nic...podíval se na mě, usmál se a jedl dál...a najednou jsem si uvědomila, že vlastně mluvím o své kleci, ne o jeho. A to mě strašně rozčílilo...a to potvrdilo, že jsem pěkně v kleci a sáhla jsem po cigaretě, přestože jsem se pevně rozhodla, že nebudu kouřit, protože já to nepotřebuju, a najednou to zase potřebuju a bezohledně jsem si zapálila cigaretu, a to už jsem byla nepříčetná, a pak jsem si řekla....Marie....vzchop se, přijmi své chyby...ale jak...já to nedokážu... nedokážu přijmout takovou zrůdu...a už jsem skoro plakala...strašně zoufalá, že nedokážu přijmout sama sebe takovou, jaká jsem..a upadla jsem do hlubokého smutku, že to neumím přijmout, že nedokážu přijmout sama sebe takovou, jaká jsem...a už jsem byla v pekle...velice jsem se snažila, a vzpomněla jsem si na meditaci...tisícilistý lotos (to je na uvolňování mozku a otevření své tvůrčí inteligence)...sedla jsem si a dýchala...to mi ještě šlo..ale když jsem si měla na vrcholu hlavy představit poupě lotosu, které se pomalu otevírá a pomalu rozprostírá do celé prvé i levé mozkové hemisféry, v mém mozku by se pak mělo rozvíjet stále více a více okvětních lístků, pak mi to nešlo, protože jsem se snažila rozpomenout na to, jak vůbec vypadá lotosový květ...no a to rozpomínání mě úplně rozhodilo, zběsile jsem se zvedla a rozhodla se, že mi to nejde...nemůžu...no a teď jsem tady...už nebudu učit...nechci učit...

 

Giovanni Fierro (IT)

Giovanni Fierro se narodil v Gorizii v roce 1968. Jeho texty byly publikovány ve sbírkách Frantumi (2002) a Prepletanja – Intrecci (2003), obě vyšly v nakladatelství Sottomondo. V prosinci roku 2004 vyšla jeho první básnická sbírka Lasciami così (Nech mě tak, Sottomondo, Gorizia, dotisk v roce 2005). V roce 2007 vyšla sbírka sedmi skladeb Acque di acqua (Vody vod), vztahujících se k DVD Jùdrio cormonského umělce Mauro Bona. Za sbírku Il riparo che non ho (Útočiště, které nemám, 2011) získal první cenu v literární soutěži Ultima frontiera. V roce 2015 vydal sbírku Oleandro e garaža (Oleandr a garáž).
Jeho texty jsou překládány do portugalštiny, slovinštiny, němčiny, chorvatštiny, furlánštiny a češtiny. Je šéfredaktorem online časopisu Fare Voci Gorizia a pořadatelem stejnojmenných měsíčních literárně hudebních večerů v Gorizii. Pravidelně spolupracuje s časopisem Isonzo / Soča, s týdeníkem Carta a deníkem Il Piccolo.
Několik let je členem poroty mezinárodní ceny Vilegnovella dal Judri – Culturaglobale.       

                                                Giovanni Fierro. Foto archiv autora.

 

Slovo

Slovo miligram je příliš křehké a dlouhé,
mám strach, že ho zlomím,
když ho napíšu,

nemá čas zesílit,

neboť většinou,
když na papír položím
i jeho poslední písmeno, písmeno m,
slovo se rozbije

pod tíhou
veškerého inkoustu.

Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová  

 

 

Markéta Hejná (CZ)

Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Studovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklízečka na AVU. Od roku 1983 tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v nakladatelství Albatros, v letech 1989-1990 redaktorka Zlatého máje. Od 1991 do 1997 redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími.
Koncem 60. let publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, po r. 1989 např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz. V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let).
Pro nakladatelství Vyšehrad napsala šest esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986, 60 výtisků), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991), Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000), který byl upraven pro 12 rozhlasových čtení na pokračování, a bibliofilii Slzy Ezau (vydal a ilustroval Luboš Drtina, Praha 2007, 30 číslovaných výtisků). V její tvorbě najdeme také drobné práce pro děti (leporelo Ztratila se princezna, troje omalovánky).
Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek. Kreslí a maluje. Žije v Praze.

 

                         Markéta Hejná. Foto archiv autorky.

 

Slzy Ezau

 

Jistě je vlání na lukách...

Malinké temperované vesmíry drkotají kolem

i tady,

každý den trochu jinačí.

Bylo by vlání na lukách,

bude vlání na lukách,

tvrdím, že skutečnost je daleko zlatější...

jen kdyby Ezau nemusel už vzlykat

do ryšavého lokte.

                           

 

Petr Hejný (CZ)

Narodil se 27.3.1956 v Praze v sochařské rodině. Hrát začal v sedmi letech na housle a od devíti se učil na violoncello u Karla Pravoslava Sádla. Poté studoval na pražské konzervatoři u Viktora Moučky a Josefa Chuchra a na AMU ve třídě prof. Miloše Sádla.
Hrál jako sólista s mnoha českými orchestry a klavíristou Alfrédem Holečkem. V roce 1977 se stal členem Pražských madrigalistů – komorního souboru České filharmonie – a začal se intenzivně zabývat studiem staré hudby a hrou na violu da gamba a barokní violoncello. Od roku 1987 byl členem Doležalova kvarteta. Dva roky působil v České filharmonii. Spolupracuje s několika komorními soubory – Antiquarius Consort, České violoncellové duo aj. V roce 2004 založil komorní soubor Zanetto Consort. Hrál též s mnoha předními interprety. Kromě komorní hry vystupuje Hejný na sólových recitálech a

jako sólista s komorními orchestry, jak na violu da gambu a barokní cello, tak na moderní violoncello. Nahrál řadu skladeb pro Český rozhlas a několik desítek sólových i komorních CD.
Od roku 2007 je členem Stamicova kvarteta. Spolupracuje též se soubory zaměřenými na interpretaci staré hudby jako hráč na violu da gamba a barokní violoncello.
Vlastní hudební tvorba: Kovová sonáta, Malířská sonáta a další.
Kromě toho  se od dětství věnoval kresbě, plastice i malbě. Vystavoval na mnoha samostatných i společných výstavách a jeho výtvarné práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Podílel se šesti bronzovými plastikami do Šahijádu v Teheránu. Žije a pracuje v Praze.                                                                          

                                                                     Petr Hejný. Foto: archiv autora.

   

 

Petr Hruška

Petr Hruška (nar. 1964, Ostrava) je český básník, scenárista, literární historik a vědec. Vystudoval VŠB v Ostravě, Filozofickou fakultu OU v Ostravě a FF MU. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně; jeho badatelskou oblastí je česká poezie po roce 1945. Podílel se na zpracování čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945–1989, druhého dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 a Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000. Učil českou literaturu na Masarykově univerzitě v Brně a na Ostravské univerzitě.
Je členem redakční rady časopisu Host a redaktorem časopisu Obrácená strana měsíce; v letech 1995–1998 se podílel na vydávání časopisu Landek (s Janem Balabánem a dalšími). Spoluorganizuje literární pořady, festivaly a výstavy v Ostravě. Jeho partnerka Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka (ostravská hudební seskupení Norská trojka, Complotto). Jeho dvojčetem je literární kritik a teoretik Pavel Hruška.
Jeho poezie vychází časopisecky i knižně v mnoha zemích. V roce 2013 získal za sbírku Darmata Státní cenu za literaturu.

 

                                                      Petr Hruška. Foto: Matěj Stránský

 

Sloup

Železobeton je železobeton.
Bledý sloup míří tvrdě
vzhůru,
prorazit nízkost.
Dole u paty divoce kvetoucí
podrosty graffiti,
fleky chcanek,
nervozita listí.
Ale sloup se zdvihá výš,
mizí z dohledu,
v kalných cárech mlhy.
Železobetonový kmen
odpovídající našemu věku
neobejme pět chlapů.
Něco tam nahoře je.
Musí být,
když tady stojí
takový sloup.    

 

Dora Kaprálová (CZ/DE)                    

Dora Kaprálová vystudovala rozhlasovou a televizní dramaturgii a scénáristiku na brněnské divadelní fakultě JAMU. V letech 2005–2007 vedla stránku Umění a kritika v brněnské příloze MF Dnes, pro Český rozhlas – Vltava točila autorské dokumenty. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (Větrné mlýny, 2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (Archa, 2014). Od roku 2007 žije v Berlíně. V roce 2016 vydala knihu Berlínský zápisník (Druhé město), v roce 2019 vydala v tomtéž nakladatelství povídkový soubor Ostrovy. Živí se filmovými workshopy s filmařkou Natašou von Kopp a soukromými hodinami českého jazyka. Od května 2016 spolupracuje s katedrou Západoslovanských studií Humboldtovy univerzity, věnuje se výzkumu bilingvních dětí. V roce 2016 získala dvě novinářské ceny: zvláštní cenu Mileny Jesenské za reportáž Lajkujte mě a smrt se vám vyhne a česko-německou novinářskou cenu rozhlasový esej Alenka v říši divů, aneb má cesta za uprchlíky.
Její knihy a texty jsou přeloženy například do angličtiny, němčiny, maďarštiny, chorvatštiny či ukrajinštiny.

 

                                         Dora Kaprálová. Foto Dirk Skiba.

 

 

* * *

Je jeden muž, muž z mého snu. Sen je to zpočátku vlídný, skoro meditativní,

obec Světlá na Vysočině, pozdní léto. Pak však potkám toho muže. Říká mi:

„Smutek je má loď.“ „Ale, ale,“ odpovídám, „vždyť tady není řeka ani moře.“ A

on na to: „No však. No právě.“

 

 

Petr Linhart & Josef Štěpánek (CZ)

Petr Linhart je písničkář, poutník, milovník krajin a jejich příběhů. Svůj žánr si nazval landscape folknebo také sudetská country.
V roce 1987 spoluzakládal kapelu Majerovy brzdové tabulky, pro kterou napsal písně na pět řadových alb. V letech 1982–1985 byl kytaristou legendární kapely Čp.8. Spolupracuje či spolupracoval s Michalem Horáčkem, Janem Spáleným, Lenkou Novou,  Františkem Segradem, Petrem Mikšíčkem, Františkem Stralczynským. Nahrál čtyři alba (Sudéta, Autobus do Podbořan, Rozhledna a nejnověji Milostné vzpomínky na Čp.8).
Je členem volného sdružení Osamělí písničkáři. Vystupuje sólově nebo v duu s kytaristou Josefem Štěpánkem.
Je členem spolku Pod střechou, který oživuje opuštěný mariánský poutní kostel ve Skokách u Žlutic a spolku DoKrajin, který vyvíjí řadu aktivit v česko-německém pohraničí.

Josef Štěpánek je kytarista a hudební producent. Vystudoval kytaru na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.
Věnuje se koncertování a nahrávání hudby (z poslední doby napřiklad alba Radůzy, Vladimíra Mišíka, Richarda Müllera, Jamese Harriese, Františka Segráda, Petra Linharta, Lenky Nové a dalších). Nahrává také filmovou a scénickou divadelní hudbu, produkuje a aranžuje různé projekty. V současné době koncertuje nejčastěji s Radůzou a Lucií Bílou. Spolupracuje i s řadou dalších hudebníků jako je Oskar Petr, Petr Malásek, Ondřej Brzobohatý a další.
Řídí Soukromou uměleckou školu Dr. Libuše Lidinské v Berouně, kde vede výuku hry na kytaru.

 

                            Petr Linhart a Josef Štěpánek. Foto: Michal Bauer.

 

Nina Medved (SLO)

Básnířka a fotografka, která se spolupodílí na organizaci četných literárních aktivit v Mariboru, jinde ve Slovinsku, ale také ve Francii. Na lublaňské univerzitě vystudovala srovnávací literaturu a francouzštinu. V roce 2019 získala cenu v básnické soutěži festivalu mladé literatury Urška, její básnická prvotina Drseči svet (Klouzavý svět) vyšel na podzim roku 2020. Její básně byly dosud přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, italštiny, chorvatštiny, řečtiny a nyní i do češtiny. Pěstuje také básnické performance; v roce 2016 se stala vítězkou v kategorii slam poezie.

Kromě psaní se zabývá uměleckou fotografií; svými fotografiemi doprovází literární publikace, portrétuje umělce, připravuje výstavy a podobné projekty.

Jako producentka spoluorganizuje různé knižní festivaly, jako Slovinské knižní dny v Mariboru, Festival Pranger, který se věnuje literární kritice, festival Prevodni Pranger, věnující se překladu, spolupracuje s francouzským veletrhem Marché de la poésie jeunesse, věnujícím se poezii pro děti a mládež.

Redakčně se podílela na přípravě několika zajímavých básnických sbírek, rediguje webové stránky MladE-objave, představující mladé autory.

Překládá většinou francouzské autory: Andreï Makine, Jean Teulé, Guy Goffette, Albane Gellé, Pierre Soletti, Étienne Lécroart, Vincent Tholomé, Thanos Gogos, Elena Prendjova. Působí jako mentorka skupiny středoškolských studentů, kteří zkoušejí uplatnit svůj spisovatelský talent. 

 

                                      Nina Medved. Foto: Gregor Salobir.

 

 

jak vytrhat všechny své výhonky

a přestěhovat je.

pár jich nechat odumřít.

tvrdošíjně vyhánět nové

i když se základ

bude vzpouzet.

rozrůst se

lehce

všemi směry

i k nakloněnému světlu

i když to nebude nastálo.

 

Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová                                                         

 

Josef Mlejnek (ČR)

Český básník, literární a divadelní kritik, překladatel polské a francouzské literatury (Czesław Miłosz, Sławomir Mrożek, Leszek Kołakowski, Alain Besançon, Claude Tresmontant, Elie Wiesel aj.). Narodil se v roce 1946 v Žatci, vystudoval filosofii a češtinu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Coby katolický intelektuál pracoval v 70. a 80. letech postupně jako kulturní referent, knihovník, ošetřovatel skotu, pomocný dělník v chladírnách, topič. Redigoval samizdatové časopisy Střední Evropa a Komunikace. V roce 1985 podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 pracoval jako redaktor. Napsal básnické sbírky Pastvina (1993), Naprosté motivy (1998), Závěsná lávka (2004), Zcestymluv (2007) a Sklepní okénko (2013). Je rovněž autorem esejistických knih Blázen jsem ve své vsi (1980, 1985), Křesťanská univerzita Josefa Floriana (samizdat 1985, knižně 1999) a Cosi ve vzduchu (2000). V roce 2005 vydal vzpomínkovou knihu Nelegendy o malých inkvizitorech. V současnosti žije na Vysočině.

                                                          Josef Mlejnek. Foto LKD

 

Cesta do Andělské Hory

Cesta, stezka vinula se vzhůru, dalo se po ní dojít
do Andělské Hory. Světlo pod svícnem temnot.
Říkalo se tomu kraji vojenský prostor. Po amnestii
v šedesátém roce se po ní vraceli propuštění vězni.
Nabízeli jsme jim něco k pití a chleba se škvarkovým
sádlem. Zůstávali stát venku, nikdo nevstoupil
dovnitř. Krajina je ve mně s detaily, v celé
vyklenutosti. Po letech přicházím, vidím, kde byla,
ale ona tam není, ona není! Jiný les, po stezce ani
stopy. Podél potoka vystupujeme k hrázím, v tůních
pod nimi jsem si před půlstoletím vysazoval pstruhy.
Dům a sad také nikde, místo nich propletenec
křovisek se zmarněnými pokusy o stromy svým
zhuštěním jako by zakrýval Záhořovo lože. Jen
chromá jabloň mne tu pamatuje. S jediným,
posledním jablkem suplujícím v polotmě slunce.
V nedostižné výšce. Nedosáhl jsem pro ně.                   

 

Zoran Pevec (SLO)

Narozen v roce 1955 v Celji. Vystudoval ekonomii a slovenistiku. Své básně publikuje ve všech důležitých časopisech ve Slovinsku. Získal třetí cenu v soutěži Evropského měsíce kultury v Lublani za báseň Město (přeložena do angličtiny).
V roce 2016 ve svých 61 letech získal doktorát z filosofie, věnuje se psychoanalýze, především práci Lacana, píše také eseje.
Je členem Sdružení slovinských spisovatelů, redaktorem kulturně-literárního časopisu Vsesledje, časopisu o poetice a poezii Poetikon a literární revue Vpogled.
Dosud vydal sbírky poezie: Orbis pictus (1986), Zapisi pozabljenih (Zápisky zapomenutých, 1996), Pod silikonskim nebom (Pod silikonovým nebem, 2000), Moški v sobi (Muž v pokoji, 2004), V neki točki (V nějakém bodě, 2006), Hasidski pevec (Chasidský básník, 2011), To ni Michel Foucault (To není Michel Foucault, 2015). V češtině vyšly jeho básně v antologii Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim (2012). Za své desetileté básnické dílo získal ve Slovinsku v roce 2013 cenu Číše nesmrtelnosti / Čaša nesmrtnosti.

                                                                   Zoran Pevec. Foto archiv autora.

 

Blanchotův fragment

S možností přichází pomíjivý okamžik.

Vypravěč se nerozhodně dohaduje –

mluví o židli,

o její barvě,

jak je vyrobena,

o prachu na ní.

Existuje pravděpodobnost,

že na židli usedne

dítě, obyčejný muž, malíř,

může na ní být položená kniha

s příběhem o mytické Persefoně.

Blanchot zapíše,

že okamžik je nepředvídatelný.

Na židli usedne žena

s myšlenkou na bohyni podsvětí

a zaplní prázdný prostor podobou,

kterou ztvární malíř.

A nic už nikdy není jako dřív.

            

Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová

 

 

Andraž Polič (SLO/CZ)

Slovinský básník, hudebník, skladatel a herec. Narodil se roku 1972, na Filosofické fakultě lublaňské univerzity vystudoval filosofii.
Vydal deset knih poezie, mezi posledními tituly jsou Hoja (Chůze, 2010), Ona je mesto (Ona je město, 2013) a knížku pro děti. Sbírka Voda puščave (2008) vyšla v roce 2011 česky pod titulem Voda pouště v překladu Petra Mainuše). V češtině vyšly jeho básně ještě v antologii Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim (2012).
Skládá hudbu k divadelním představením doma i v cizině. Improvizuje v divadelně-hudebním duetu s herečkou Natašou Burgerovou. Se skupinou Hamlet express realizoval tři CD. Hraje na mnoho hudebních nástrojů, ale základní zůstává kytara.
V současné době žije v Praze.

                                                                    Andraž Polič. Foto archiv autora.

 

Černá

 

Nadejde čas, kdy nikdo nebude.

               Libanonské tango, A. P.

V.

Kdysi jsem na dvoře ztratil čas

nyní můj čas ztratil dvůr.

 

Kdysi jsem ve snech hleděl na hvězdy

nyní jsou hvězdy snům příliš vzdálené.

                                                                                                                               

Kdysi jsem nerozuměl a zanaříkal jsem

nyní mám jasno a stisknu zuby.

 

Kdysi bych ve hře opakoval slova

nyní hledím na formu a sloh.

 

Kdysi pohádka starosti zaplašila

nyní je pohádka starost pro jiné.

 

Kdysi jsem se ptal otce na smrt

nyní se ona ptá otce na mě.

 

Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová

 

 

Jana Sovová (CZ/IT)

Jana Sovová (1966) je absolventkou uničovského gymnázia, olomoucké bohemistiky a olomoucké a brněnské romanistiky. Od r. 1993 žije převážně v italském Udine, kde působí jako lektorka českého jazyka a literatury. Příležitostně překládá z italštiny a je spoluautorkou tří učebnic češtiny pro cizince. V roce 2018 jí v ostravském Protimluvu vyšla sbírka Příběhy.

                                                      Jana Sovová. Foto Silvia Perrone.

 

Ve snu

Díky, díky
za všechny ty palety barev
a malířské náčiní,
o kterém se mi do dneška ani nezdálo!

Teď nevím, jak ti šetrně sdělit,
že všichni, jak tu jsme,
se nad ránem rozplyneme.

Smiřuje mě s tím jedině to,
že stejný osud čeká
i oba děsivé ještěry,
co k nám už nějakou dobu
nahlížejí oknem
zpoza ručně háčkovaných záclonek.

 

Ivo Stropnik (SLO)

Narozen roku 1966, slovinský básník, spisovatel pro děti a literární redaktor. Vydal jedenáct básnických sbírek pro dospělé a pět knih pro děti. Z jeho posledních knih vyšel v roce 2008 výbor Nazaj k živali (Zpátky ke zvířeti) a Knjiga šumov (Kniha šumů, 2009), které jsou zahrnuty do knihy Slovarjenje melanholije in radoživosti (Slovníkování melancholie a radosti ze života, 1997–2009). V roce 2011 vydal sbírku pod titulem XXXL ‒ Velike ljubezni (XXXL – Velké lásky). Ivo Stropnik Je členem Obce slovinských spisovatelů a slovinského centra PEN; předsedou sdružení Velenjska knjižna fundacija a Književna asociacija Velenika; iniciátor a mnoholetý organizátor Lirikonfestu (literárního festivalu ve Velenji, který zahrnuje tradiční Herbersteinské setkání literátů s mezinárodní účastí, a pobyty pro literáty na zdejší Lirikonské rezidenci, mezinárodní Pretnarovu cenu za šíření slovinské literatury ve světě, Akademii Poetična Slovenija spojenou s udělováním literární ceny Číše nesmrtelnosti za vrcholná básnická díla slovenských spisovatelů, Lirikonské degustace slovinské a překladové poezie atp.). Je hlavním redaktorem Rp. Lirikon21, mezinárodního časopisu pro poezii 21. století.
V češtině vyšly jeho básně v antologii Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim (2012).

Ivo Stropnik. Foto Tihomir Pinter
                                                     Ivo Stropnik. Foto: Tihomir Pinter.
 
 
 

Log:

 

                čas (VIII) Z životní radosti přesuneš do melancholie, kterou žiješ. Nikdy se nevrátíš ze sušeného plátku jablka do kvetoucí jabloně…

                Misky nepřelitelného podnebí jsou nevyhnutelně tvoje. Po kavárenských stolech olíznuté lžičky sladí ráno…

                Kam se sypkým milosrdenstvím, vyprchávajícím z objetí. Za očima je polibek zavřený a probudí se do prázdna…

                Co zůstane za viděným, nezůstane za slyšeným. Slyšíš tulipánové město, s boucháním popelnic ho vidíš…

 

(Dlouhá, nedokončená, v krku nepohyblivá…)

 

                                        Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová

 

 


Jiří Veska (CZ)

Jiří (Jura) Veska se narodil v roce 1978 na Valašsku, vsetínské dětství trávil střídavě ve školní tělocvičně a na chalupě pod horou Makyta. Ze sportovního gymnázia v Brně přestoupil k lesnímu inženýrství na Lesnické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Namísto vojenské základní služby mu následné doktorandské studium umožnilo pobývat na poloninách Podkarpatské Rusi. Od vysokoškolských let přepisuje pocity, zážitky i smyšlené příběhy do písniček v doprovodu akordeonu. Díky Bezobratrům bylo několik jeho textů (písní) vydáno na jejich posledním CD Desátý den trní. V současné době se živí ochranou přírody v CHKO Poodří a jeho písně lze občas zaslechnout v ostravských klubech, hospodách, galeriích, náměstích, knihovnách a dalších jiných zařízeních.

 

                                                        Jura Veska. Foto: archiv autora.

 

István Vörös (HU)

István Vörös (1964, Budapešť) je básník, spisovatel, kritik a překladatel. V Maďarsku patří mezi uznávané autory, jejichž renomé již překročilo hranice státu. O jeho kvalitách vypovídá i řada zahraničních ocenění – Cena Milana Füsta, cena Jana Smreka, Premia Bohemica, Cena Huberta Burdy, či Cena Attily Józsefa a slovinská cena Vilenica Kristal.

První díla vyšla v roce 1988, sbírka básní Só, kenyér (Sůl, chléb), a povídková kniha Innenvilág (Ze světa), další povídky vyšly knižně v roce 2007 – Švejk gyóntatója (Švejkova zpověď). V roce 2008 vydalo nakladelství Jelenkor básnickou sbírku s názvem A Vörös István-gép rombolása (Zkáza stroje Istvána Vöröse), jejíž součástí je i báseň „Vlastní Tao”. V Maďarsku dale vyšly mj. Tőlem távoli cselekedeteim (Daleko ode mě, 2014) a román Gagarin (2013). Posledními díly je sbírka Százötven zsoltár (Sto padesát žalmů, 2015) a román Thomas Mann kabátja (Kabát Thomase Manna, 2017).
V češtině mu roku 2008 vyšla v překladu Tomáše Vašuta v nakladatelství Protimluv sbírka básní V okně spící. Jde o reprezentativní výbor básní, který věrně odráží pestrost básníkovy tvorby, jež sahá od existenciální mrazivé grotesky přes klasická haiku až po rýmovanou pohádku.

                                                                 István Vörös. Foto: Ondřej Němec.

 

I. část: Úzká cesta

1

Necestuj nikam,

ať cesta přijde k tobě,

nenazývej nic jménem.

Bez jména všechno je: tam

dole v zemi. I ten kdo jméno

měl: tam dole v zemi je.

Nač není slovo: děje se

dole v zemi. Nač slovo je:

to nenastává.

A nikdy nenastává tajemství.

Otevírá se brána rozhledu,

zavírá se brána bytí.

Otevírá se brána hlubin,

zavírá se brána výšin.

Zvláštní,

že o světě

víme vždy právě tolik.

 

Přeložil Tomáš Vašut